Česká biatlonistka Eva Puskarčíková pochází ze severočeského Harrachova. Během své kariéry dosáhla významných úspěchů, včetně bronzové medaile ve štafetě na Zimních olympijských hrách 2014 v Soči a bronzu ve smíšené štafetě na Mistrovství světa v roce 2020 v Antholzu. Po ukončení aktivní kariéry v roce 2022 se stala v roce 2024 maminkou syna Parida Bormolini a ve stejném roce začala její spolupráce s H2 Vibe.
Evo, co Vás přivedlo k biatlonu a jaké byly Vaše začátky v tomto sportu?
K biatlonu, ze začátku vůbec ke sportu jsem se dostala již jako malá díky kamarádům. Všichni začali chodit do kroužku běžeckého lyžování a á si neměla s kým venku hrát. Takže jsem začala taky. Jak léta plynula, kamarádi ze sportu postupně odcházeli, já pokračovala. Už jsem v tom začala vidět zálibu i sama za sebe. K Biatlonu jsem se dostala posléze, když mi bylo asi 13 let. Tenkrát jsem začala ještě v kategoriích, kde se střílí se vzduchovkou. Na sportovním gymnáziu v Jablonci nad Nisou jsem poté pokračovala v biatlonu s malorážnou zbraní a a odtud vedla má cesta přes juniorský výběr až do reprezentačního týmu.
Který moment své kariéry považujete za nejvýznamnější a proč?
Nejvýznamnější moment mé kariéry bylo zřejmě rozhodnutí jít z běžeckého lyžování na biatlon. Poté, jako zlomový rok považuji rok 2013, kdy jsem si poprvé vyjela nominaci na Světový pohár a prvními kariérními body si také zajistila nominaci na Olympijské hry v Sochi. Poté mám v paměti celou sezónu, kdy jsme s holkami v roce 2014/2015 získaly Křišťálový glóbus. Ve štafetě se ta radost vždycky násobí, o to je to krásnější.
Jaké výzvy jste musela překonávat během své sportovní kariéry a jak Vás to ovlivnilo?
Výzev bylo mnoho. Po skloubení studia na sportovním gymnáziu a vysoké škole až po osobní život. Osobní život speciálně v pubertálním věku, protože pokud člověk sportuje a ví co chce, musí jít někdy kamarádi stranou. Anebo naopak zůstanou postupně jen ti, kteří jsou oporou a v cestě za snem podporují. Ti pak zůstávají většinou navždy.
Co se týče studia, to také trvalo velice dlouho. Defacto jsem studovala až do 30let to, co jiní končí ve 26 letech. Časová vytíženost a spoustu času v zahraničí zapříčinily, že jsem musela hodně rozkládat ročníky a posouvat zkoušková období. Ač to mentálně dost bolelo, a jela jsem na morál, dostudovala jsem úspěšně a jsem za to ráda. Je velmi důležité, aby také vrcholoví sportovci krom sportu měli i jinou možnost realizace v budoucnu, protože vrcholový sport tu nebude navždy.
V roce 2024 jste se stala ambasadorkou H2 Vibe. Co Vás motivovalo k této spolupráci?
Když jsem úplně poprvé slyšela o produktech H2, musím se přiznat, že jsem musela hodně googlit, protože jsem o této technologii vůbec nic nevěděla. Po delším zkoumání mě to velmi zaujalo a chtěla to vyzkoušet. Pro mě, která jsem tělem i duší stále velmi sportovně aktivní, vidím v produktech výborné pomocníky.
Jaké benefity vidíte v používání produktů H2 Vibe pro sportovce a aktivní lidi?
Určitě v podpoře hydratace a regenerace. Toto jsou základní kameny všeho. Ne nadarmo se říká, že není pouze důležité trénovat hodně, ale chytře. S produkty H2 na to jdete od lesa a podporujete to nejdůležitější.
Můžete se podělit o své osobní zkušenosti s produkty H2 Vibe a jak Vám pomáhají v každodenním životě?
Já svůj den začínám snídaní. Snídaně je pro mě základ všeho. Nejraději si dělám kaše, a to již zhruba 20 let. A ne, neomrzely mě doteď! (smích) K té si dám zapnu generátor a než dojím, můžu se těšit z připravené sklenice vody. Ráda si ji také dám po sportování nebo večer před spaním. Přítel si generátor také oblíbil a někdy přijdu do kuchyně a vidím, že už to tam bublá, aby bylo pití k večeři hotové. Co se mi osvědčilo, tak jí zapíjím také například ibalgin při bolesti břicha během mých dní, nebo když potřebuji zapít léky na migrénu. Přijde mi, že léky začnou zabírat rychleji.
Jak vnímáte důležitost regenerace a péče o tělo po náročné sportovní kariéře?
Mé tělo bylo po 20 letech vrcholového sportování už opravdu hodně zhuntované. Když jsem skončila, pokračovala jsem v hobby sportování i nadále, ale opravdu lépe jsem se začala cítit třeba až tak po roce. Ze zkušenosti z vrcholového prostředí vím, že regenerace je alfa a omega všeho. Nejen fyzická, ale také mentální. Na to se snažím myslet i teď, kdy máme našeho malého syna a je to s ním někdy opravdu náročné. To ale asi říkat nemusím, to asi každý rodič ví. (smích)
Po porodu to bylo velmi náročné a cca 5 měsíců trvalo, než jsem začala mít vyloženě chuť na větší výkony, než jen procházka s kočárem. A vlastně i to je strašně super, pořád je to pohyb. To si musím někdy připomínat, protože má hlava někdy zapomíná, že už to není postaveno na výkonu, ale dobrém pocitu a zdraví. Opravdu plná sil a vyloženě chuti se jít zase proběhnout se cítím poslední měsíce a jsem z toho nadšená, je to jako se znovu nadechnout. Nemusím už jet na doraz a nemusím jít ani když je venku ošklivo. Dělám si to prostě hezké a když opravdu chci.
Pro mě je teď důležité pokračovat v jakési rutinně pohybu i regenerace, jako jsem zvyklá po celý život, protože mé tělo to prostě potřebuje. Je to důležité jak pro moje mentální zdraví, tak pro tělo. Zastavit se úplně, byl by to pro něj asi nepřirozený šok. Sport sám o sobě je pro mě také jakousi formou v regenerace, aktivní regenerace. Ta pasivní je to, abych tělu dodávala potřebnou výživu a dostatek spánku.
Jaké jsou Vaše současné aktivity a zájmy po ukončení profesionální sportovní kariéry?
My s přítelem jsme milovníci cestování. Když jsme skončili s aktivní sportovní kariérou (on byl zas naopak v italském nároďáku) chtěli jsme dohnat všechny roky zpět. S biatlonem jsme také sice cestovali, ale reálně, krom střelnice, tratí a letišť na nic nemáte čas ani sílu. My jsme si tedy sbalili batohy a během roku a půl, když to čas dovolil, jsme navštívili Mauricius, měli Balkán trip se stanem na střeše auta, projeli jsme Korsiku, viděli kus Vietnamu, Ameriky a jako poslední jsme měli hikovací poznávačku v Peru, kde jsme denně nachodili v průměru 8 hodin s batohy. Takže velmi aktivní dovolené. (smích) A už se moc těšíme, až začneme podnikat dobrodružství také s Paridem.
Jaké máte plány do budoucna a na co se těšíte v následujících letech?
Jak už jsem řekla, moc se těšíme na naše společná dobrodružství jako rodina. Já si ve své hlavě začínám dávat opět menší sportovní challenge a teď jsem si poprvé zkusila v ČT i komentování závodů světového poháru a moc mě to bavilo. Již se domlouváme na příští sezónu, takže se moc těším.
Co byste poradila mladým sportovcům, kteří se chtějí věnovat biatlonu nebo jinému vrcholovému sportu?
Já bych jim moc ráda vzkázala, aby hlavně poslouchali své pocity. Aby se nebáli komunikovat s trenéry a na první místo řadili vždycky sami sebe. Někdy je s nimi ta komunikace náročná, ale věřím teď, s nástupem nových generací trenérů, kteří jsou více otevření diskuzi a novým poznatkům, se to postupně mění. Stejně tak se nemusí zajímat o to, co si myslí druzí, protože to jediné důležité je to, co si o sobě myslí oni sami a jak si jdou za svými sny. Nic není nemožné a vše potřebuje svůj čas.
Pokud se pro cestu vrcholového sportu rozhodnou a náhodou to nevyjde, ať pamatují, že hodnota člověka není tvořena jeho výsledky v soutěžích. To nej, co nám sport dává jsou pak ty zážitky a vzpomínky. Ze spousty závodů si nepamatuji výsledek, nebo to, jak těžké to bylo, ale to, jak jsem tam byla šťastná, čemu jsme se tam onehdy tak nasmáli, a doteď vidím obličeje těch kamarádů, se kterými jsme to vše zažívali.
