Veterinární nemocnice MVDr. Hynara v Opavě patří k nejvyhledávanějším v regionu. Nabízí špičkovou péči od chirurgie po fyzioterapii a stará se o psy, kočky, drobné savce, ptáky, plazy i ryby. V rozhovoru známý veterinář mluví o proměnách veterinární medicíny, přístupu majitelů ke zvířatům, mýtech kolem výživy a doplňků i o tom, proč vidí budoucnost v molekulárním vodíku. 

Jaká byla vaše cesta k veterinární medicíně? 
Moje cesta k veterině vedla přes nenávist k matematice. Ve škole mi šly všechny předměty, ale měl jsem velký konflikt s učitelem matematiky. Ten mě přesvědčil, že matematiku neumím – a tak jsem si vybral jedinou střední školu, kde byla matematika jen dva roky. Byla to veterinární škola v Kroměříži. Díky tomu jsem se stal veterinářem, a ne lesníkem, jak jsem původně plánoval. 

Veterina si vás ale očividně získala… Na co se dnes specializujete? 
Na našem pracovišti poskytujeme péči na nejvyšší možné úrovni. Máme specializované lékaře na řadu oborů – ortopedii, chirurgii, neurologii, dermatologii, endokrinologii, plicní medicínu, zobrazovací metody, fyzioterapii a také některé alternativní terapie. Neděláme pouze oční lékařství. 

Pečujete jen o psy a kočky, nebo i o jiná zvířata? 
Velká zvířata ani koně už asi deset let neděláme. Specializujeme se na psy, kočky, drobné savce (morčata, králíky, fretky), ptáky, plazy a ryby. Léčíme i kapry a pstruhy, třeba pro Povodí Odry. 

S jakými pacienty se setkáváte nejčastěji? 
Přibližně 60 % tvoří psi, 30 % kočky a 10 % ostatní drobní savci, ptáci a plazi. 

Jak se za dobu vaší praxe změnil přístup veterinářů i majitelů zvířat? 
Když jsem studoval, byli jsme vedeni hlavně k práci s hospodářskými zvířaty. Malým zvířatům se věnovala jen malá část výuky. Po revoluci ale oblast malých zvířat rychle dohnala západní standardy. Dnes máme možnost se specializovat a přístup k informacím i přístrojům je úplně jiný. 

Majitelé zvířat se také výrazně změnili – dříve byl pes „jen pes“, dnes je často považován za plnohodnotného člena rodiny. To má pozitivní stránku v podobě lepší péče, ale také to přináší větší emocionální náročnost a někdy i přehnaná očekávání. 

Zmínil jste alternativní terapie. Jak do vaší práce zapadá celostní přístup? 
Na našem pracovišti ho uplatňujeme. U každého pacienta bereme v potaz i prostředí, ve kterém žije, vztah s majiteli a jeho psychickou pohodu. Stále ale platí, že první krok je klasická medicína – diagnostika, laboratorní testy, zobrazovací metody – a teprve pak případně doplňujeme terapii o alternativní postupy. Dnes jsou tomu lidé ale rozhodně nakloněni víc než před deseti lety – to mě měli občas za blázna! (smích) 

Majitelé dnes řeší i výživu – odráží se to na zdraví zvířat? 
Délka života zvířat se prodloužila, ale výživa je často více byznysem než skutečnou péčí. I „prémiová“ krmiva jsou často průmyslově zpracovaná. U zdravých psů doporučuji aspoň část jídel připravit doma z čerstvých surovin, takzvanou barfovou stravu. My samozřejmě prodáváme speciální stravu pro zvířata s konkrétními zdravotními problémy, která mají veterinární diety. 

A co doplňky stravy pro zvířata? 
Stejně jako u lidí – je to velký byznys. Některé přípravky smysl mají, jiné jsou jen výsledkem marketingu. Znám třeba případy, kdy lidé kupovali kloubní výživu pro koně a sami ji jedli – což je naprostý nesmysl. 

Jaké zdravotní problémy řešíte nejčastěji? 
U mladších zvířat jsou to kožní alergie, potravinové intolerance, ortopedické problémy. U starších pak onemocnění srdce, ledvin, endokrinní potíže, inkontinence nebo demence – podobně jako u lidí. 

Platí, že kříženci jsou zdravější než čistokrevná plemena? 
Je to loterie. Některá plemena mají typické problémy – třeba brachycefalická (mopslíci, buldočci) dýchací potíže, kavalíři srdeční onemocnění. Křížením se někdy problémy sníží, jindy naopak spojí. 

A co délka života? 
Platí, že malá plemena se dožívají déle. Německá doga má průměrný věk 7–8 let, irský vlkodav podobně. Naopak jorkšíři, maltézáčci nebo čivavy se běžně dožívají 15–20 let. Ale pokud budete kvalitně krmit a starat se pěkně o křížence a čistokrevného pejska podobné velikosti, dožijí se vám zhruba stejně. 

Vím, že se zajímáte i o využití molekulárního vodíku. Je pro něj místo ve veterině? 
Ano, rozhodně. Oxidační stres vzniká u psů a koček stejně jako u lidí a molekulární vodík do této problematiky přirozeně zapadá. Jde o alternativu, která může být přínosná u všech stavů se zánětlivými projevy – a to jak při akutních potížích, tak u chronických onemocnění. 

Jak si představujete jeho využití v běžné praxi? 
Ideální by bylo perorální podání – tedy ve formě vody obohacené vodíkem nebo tablet. Na ty jsou lidé i zvířata zvyklí a pro majitele je to jednoduché a dostupné řešení. Inhalace je skvělá, ale v domácím prostředí hůře proveditelná. Na našem pracovišti například dáváme zvířatům po narkóze napít vodíkové vody a nebo jim omýváme rány po operaci roztoky nasycenými vodíkem, abychom podpořili hojení a celkovou rekonvalescenci.