„Nečekejme, až ostatní vymyslí nové vodíkové technologie a my pak nakoupíme hotové řešení,“ upozorňuje Rút Bízková. Během své kariéry poznala prostředí ministerstva průmyslu, ale i rezort životního prostředí. V něm ostatně působila – v době vlády Jana Fischera - také jako ministryně. Teď díky svým kontaktům komunikuje coby zástupkyně skupiny H3 zájmy tří někdejších uhelných regionů, které se rozhodly spolupracovat v oblasti vodíkových technologií.
Tři uhelné kraje (Karlovarský, Ústecký a Moravskoslezský) se rozhodly spolupracovat na rychlém prosazení vodíku v české ekonomice. Nastává doba vodíková?
To jsou dvě rozdílné otázky. Momentálně to vypadá, že skutečně jsme na prahu doby vodíkové. To rozhodně není dílem České republiky – je to hnutí vlastně celosvětové. Tlak na rozvoj vodíkové ekonomiky je celoevropský, ale i kdyby nebyl, v USA dochází k takovému boomu, že to ovlivňuje celý svět – zejména, když v tom země, kde se vodík bude vyrábět snadno z obnovitelných zdrojů, vidí potenciál a svou budoucí významnou roli ve světovém obchodu. Zjednodušeně – nebudou vyvážet banány, budou vyvážet energii.
A jak významná je v tomto kontextu spolupráce tří transformujících se uhelných regionů?
To, že se na spolupráci dohodly, považuji za mimořádný a politicky prozíravý počin – posiluje to jejich vyjednávací roli vůči vládě, tj. na národní úrovni. Zároveň je to zpráva do Bruselu – s vodíkovými údolími to myslíme vážně, hodláme se přiblížit uhlíkové neutralitě a aktivně působíme v tomto smyslu na národní úrovni i v mezinárodním měřítku. Je třeba připomenout, že již dva z těchto tří regionů – Ústecký kraj jako první, dnes i Moravskoslezský kraj jsou součástí evropského hnutí vodíkových údolí.
Nebýt ruské agrese na Ukrajině, kvůli které velmi klesl dovoz ruského plynu do Evropy, jak daleko bychom dnes byli co se týče využívání vodíku?
Vodík by byl určitě tématem v „delším výhledu“. Jako nosič energie je vodík určitě výhodný, zejména z hlediska decentralizace elektroenergetické soustavy a snižování emisí skleníkových plynů. Způsob výroby je celkem zřejmý a v principu snadný, ale přeprava, spotřebiče atd. byly dosud postaveny na jiný zdroj energie. Celá otázka využití vodíku a tvorby vodíkového hospodářství, resp. vodíkové energetiky je širší a diskuse by určitě trvala déle, kdyby nebylo ruské agrese na Ukrajině. S ní jsme si najednou plně uvědomili svou energetickou závislost. Plán RePowerEU velice urychluje změny v energetice EU.
O vodíku se mluví v souvislosti s dopravou, energetikou, průmyslem. Jak vnímáte jeho potenciál?
Jedna věc je teoretický potenciál, druhá věc je, že jsme – Česká republika – na sebe vzali závazky, z kterých „není úniku“. V letošním roce schválená novelizace směrnice o obnovitelných zdrojích (RED III) znamená, že se musíme hodně „činit“ jak v dopravě, tak v průmyslu – zejména proto, že jsme významně průmyslovou zemí s hutěmi a chemickým průmyslem. Tam všude se má vodík uplatňovat, což nebude ani snadné, ani levné.
Je nutné, aby vědci - včetně tuzemských - zkoumali možnosti dalšího využívání vodíku? A děje se to?
To je obecná zkušenost – pokud je před námi úkol a nezbytnost vymyslet řešení tak ho vymyslíme. Dokonalou ukázkou byl vývoj vakcín v době kovidu. To, co by trvalo léta, najednou jde rychle (zrovna u vakcín přitom šlo především o využití nejnovějších technologií…) Tedy: je určitě třeba, aby se vědci vodíkem zabývali a také se zabývají – jak na úrovni orientovaného výzkumu, třeba v Heyrovského ústavu AV ČR, tak aplikovaného výzkumu, např. na VŠB – TUO. Možnosti jsou velmi zajímavé a zrovna v chemii, kde se nová řešení hledají, jsme v Česku mimořádně dobří.
Evropská unie si klade za cíl využívání hlavně tzv. zeleného vodíku, vyráběného za využití obnovitelných zdrojů energie. Je zcela nutné na tom trvat, nebo lze alespoň zpočátku využívat i jiné, levnější druhy vodíku?
Naše společné úsilí – úsilí transformujících se uhelných regionů – je orientováno právě na to, aby šlo „rozjet“ vodíkovou ekonomiku bez velkých ohledů na původ vodíku. Je to ale obtížné a kvůli evropským předpisům je na to opravdu málo času. Proto to úsilí vůči odpovědným resortům – nečekejme, až to ostatní udělají a my pak nakoupíme hotové řešení. Může se nám stát, že na nové technologie budeme vydělávat pohostinstvím a provázením asijských turistů po českých památkách… A k tomu, abychom si technologie koupili, budeme potřebovat tolik kuchařů a tolik turistických průvodců, že je v místním obyvatelstvu nenajdeme…
