Barbora Chumlenová pochází ze sportovní rodiny. Jako malá hrála volejbal, zkoušela karate, ale závodně se sportu nevěnovala. Běhání propadla až po vysoké škole, kdy si ji při jednom amatérském závodu všimli trenéři z atletického oddílu AC Mladá Boleslav. Nyní má úspěšná maratonská běžkyně sen: uběhnout Spartathlon, závod mezi Aténami a Spartou s délkou neuvěřitelných 246 kilometrů. A dopomoci ji k tomu má molekulární vodík.

Báro, někteří vaši běžečtí kolegové o vás říkají, že v kategorii ultraběhů jste sice ještě nováček, ale zároveň kometa. Čemu nejvíce přičítáte to, že ultraběhy zvládáte, a to dokonce s fantastickými časy?
Myslím, že jsem v sobě objevila velkou vůli. Mentální sílu ´běžet dál…´. A pak je na konci ten pocit, kdy si můžu říci: Dala jsem to! To je skutečná euforie! Běh je pro mě jako droga, ale s čistě pozitivními účinky, jsem na něm závislá. Běhu musí člověk podrobit celý život.

Jak často přes týden trénujete? A kde?
Šest dní v týdnu běhám každý den 15 až 50 kilometrů, nejraději v lese, ale ne vždy to jde. Například hodně tréninků absolvuji na tvrdém povrchu. Běhám třeba po cestě kolem koupaliště v Bakově nad Jizerou. Okruh měří 830 metrů a když běžím padesát kilometrů, tak to pár koleček je. A ke všemu musím kličkovat mezi chodci a třeba maminkami s kočárky.

Na jaký nejbližší velký závod se připravujete nyní?
Teď trénuji na březnové Mistrovství republiky na 100 kilometrů. Jen za leden jsem tréninkově naběhala 500 kilometrů.

A jak to vypadá s vaší účastí na Spartathlonu?
Ráda bych si ho zaběhla letos. Zájemců o účast na Spartathlonu je každý rok mnohem víc, než pořadatelé pustí na startovní čáru. Kdo zaběhne A limit, startuje automaticky, kdo B limit, který jsem zaběhla já, tak musí čekat na štěstí při losování o zbylá volná místa. Takže čekám a věřím.

V lednu jste začala pro lepší sportovní regeneraci a také pro vyšší imunitu používat molekulární vodík, konkrétně tablety H2 FORTE. Pozorujete již na sobě nějaké účinky molekulárního vodíku?
H2 FORTE používám zatím opravdu poměrně krátce, takže nemohu nic určitého říci, spíše jsem zvědavá, jak mi pomůže. I když na druhou stranu už teď se cítím fyzicky o něco lépe.

Na začátku našeho rozhovoru jste řekla, že „běhu musí člověk podrobit celý život“. Ale vždyť vy se zároveň dokážete starat i o svoji rodinu a jste také naplno zaměstnaná jako účetní. Jak to všechno vlastně dokážete skloubit dohromady?
Zvládám to díky velké podpoře rodiny, tedy manžela a obou babiček. Podporuje mě i čtyřletý syn. Když vyrážím na závody, vystrkuje mě ze dveří se slovy: Mámo, přivez mi zase nějakou medaili! A když pak běžím a padám na hubu a melu z posledního, tak si na syna vzpomenu a přidám. Nějak tak, jak to zpívá Mirai ve známé písničce: Když nemůžeš, přidej víc! Mnohdy se vracím z tréninků pozdě večer, nemám proto čas ani na to, zapnout televizi. Já ani vlastně nevím, zda to ještě zvládnu. A nějaká pozdní noční pařba s alkoholem? Tak to nepřipadá v úvahu, protože ráno o víkendu vstávám v šest a za chvíli vybíhám, někdy běžím až do oběda. A když se vrátím a vysprchuju, tak už na mě doráží syn. Tak takhle to mám s tím běháním.