Evropské země opět zoufale touží po zdrojích afrického kontinentu. Tentokrát je to snaha dosáhnout na čistý vodík z obnovitelných zdrojů. Proč tamní vlády na oplátku nepožadují více?
Zelený vodík je top tématem současnosti. Ten, jak bylo slíbeno, přinese Německu v nadcházejících desetiletích neomezenou čistou energii. Tato zelená vize ale zřejmě nepřijde bez laskavého svolení Afriky. „Samozřejmě bychom preferovali mít partnery v místech, jako je Švédsko nebo Nizozemsko, ale to není naše pozice,“ vysvětlil jeden německý úředník. I když by to mohlo znamenat uzavírání dohod s některými vládami, které Berlín považuje za nechutné, hojný sluneční svit a vítr z Afriky činí jasnou volbu pro výrobu nového zdroje energie.
Německo není jedinou zemí, která sází významnou část svých budoucích energetických potřeb na příslib zeleného vodíku vyrobeného v Africe. Několik evropských vlád buď zkoumá nebo dokončuje dohody se zeměmi, jako je Nigérie, Alžírsko, Namibie, Egypt, Jižní Afrika, Angola a Mauretánie o výrobě zdroje energie. Právě tento měsíc italská premiérka Giorgia Meloniová navštívila Alžírsko, aby uzavřela dohodu o „energetickém mostě“ zajišťujícím zelený vodík z masivních saharských solárních farem v zemi. Předsedkyně Evropské komise Ursula von der Leyen zároveň oznámila partnerství s Namibií v hodnotě 1 miliardy EUR (1,1 miliardy USD) s cílem „vytvořit v Namibii dobrá pracovní místa a pomoci EU splnit její potřeby v oblasti čisté energie. Jasná výhra pro obě strany."
Tyto dohody byly prezentovány jako vzájemně prospěšné pro zúčastněné země, ale po roce zkoumání některých z nich společnost Unbias the News dospěla k závěru, že příležitost pro skutečnou oboustrannou výhru mizí. Namísto toho narůstá riziko, že se budou opakovat chyby minulých těžebních obchodů – díky nimž několik z nich dosáhlo obrovských zisků, zatímco potřeby milionů lidí v Africe byly zanedbány nebo dokonce vyčerpány. Ale ještě není pozdě. Africké vlády mají páky k tomu, aby znovu vyjednaly podmínky a zasadily se o spravedlivější dohodu pro všechny.
“Nová ropa”
Zatímco země hledají způsoby, jak přejít od ropy a zemního plynu, mnoho z nich si vybralo jako alternativu vodík. Tento neviditelný plyn hoří čistě (uvolňuje vodní páru), je všestranný a lze jej použít k ukládání a přepravě energie. Je zřejmou náhradou některých funkcí fosilních paliv, i když má také řadu klíčových omezení.
Potíž je v tom, že výroba vodíku je sama o sobě energeticky náročná. Dnes se téměř veškerý vodík vyrábí v uhelných nebo plynových elektrárnách, aby se vyrobilo to, co je známé jako „šedý vodík“. Pouhé 1 % vodíku je „zelený vodík“ vyrobený z obnovitelných zdrojů energie, ale stále roste tlak toto výrazně změnit.
Se stálým proudem větru nebo slunce má mnoho zemí v Africe ideální podmínky pro výrobu zeleného vodíku, který by pak mohl být ochlazen na kapalinu, přepravován a použit pro různé účely od napájení továren po vytápění domů v Evropě. Zajištění stálých dodávek zeleného vodíku bude vyžadovat vybudování obrovských farem s obnovitelnými zdroji energie v Africe.
V některých případech to pravděpodobně povede k velkým přebytkům energie. Například v Namibii zjistili, že množství vyrobené přebytečné energie by stačilo k napájení celé země s 2,5 miliony obyvatel. Dokonce i v lidnaté Nigérii by přebytečná energie ze zelených vodíkových elektráren mohla být kritickým zdrojem energie v zemi, kde 85 milionů lidí nemá spolehlivý přístup k síti. Jediným problémem je chybějící infrastruktura pro přepravu této energie po těchto zemích.
Pokud jde o transformační projekty, základní výzvou je často vybudování potřebné infrastruktury. V Evropě již vlády na tomto problému pracují tím, že mění účel plynovodů tak, aby mohly přepravovat vodík. Proč nestanovit požadavek, aby některé z miliard, které pumpují do projektů zeleného vodíku na kontinentu, šly také na potřeby Afriky?
To by podle některých narušilo zažitý model těžebního průmyslu v Africe. Po desetiletích celosvětových firem zabývajících se fosilními palivy, které těží ropu na kontinentu, například země produkující ropu pokračují v dovozu rafinované ropy kvůli jejich vlastnímu nedostatku rafinérií, čelí katastrofálním ekologickým rizikům a zůstávají chudé.
Evropské vlády, jako je Německo, zatím slíbily svým africkým partnerům zahraniční investice, pracovní místa a příznivé ekonomické vedlejší efekty, pokud budou souhlasit s hostováním jejich projektů na zelený vodík. Pracovní místa jsou sice dobrá, ale tyto výhody ani zdaleka nevyváží energetickou chudobu na kontinentu, kde 600 milionů lidí nemá přístup k elektřině.
Místo toho by se evropské vlády měly zavázat, že ve svých partnerských zemích vybudují energetickou infrastrukturu, aby místní měli přístup k čisté a stabilní energii, kterou každý potřebuje. To by pomohlo africkým zemím řešit energetickou chudobu a splnit jejich klimatické cíle. Mohlo by to také pomoci evropským zemím splnit závazky financování opatření v oblasti klimatu, které dosud nesplnily – například 100 miliard dolarů ročně, které slíbily rozvojovým zemím v roce 2020, a kterým se často brání.
Uplatnění pákového efektu
Jedna věc je přát si rovnocennější partnerství; další věc je získat to. Ale africké země mají páku, kterou potřebují. Evropské země jako Německo zoufale potřebují přístup k větrné, solární a vodní energii, aby splnily své klimatické závazky, zvládly rostoucí ceny ropy a uspokojily potřeby – a stále hlasitější požadavky – svých vlastních občanů. Sázejí na zelený vodík a mají peníze na investice, ale nemají dostatečné zdroje čisté energie doma.
Naproti tomu mnoho afrických zemí má bohatý potenciál obnovitelných zdrojů – jak pro export, tak pro domácí využití – ale chybí jim finanční prostředky na vybudování infrastruktury potřebné k výrobě a distribuci elektřiny jejich vlastnímu obyvatelstvu. Proč by měli předávat své zdroje energie, aniž by pro své vlastní občany uzavřeli lepší dohodu?
Požadavek na investice do zelené energetické infrastruktury je rozumným požadavkem výměnou za takové cenné zdroje. Do jisté míry mohou evropské vlády takové požadavky dokonce očekávat. Národy jako Namibie a Nigérie by z nich měly učinit mnohem větší část jednání.
Hlavním důvodem současné energetické a finanční chudoby Afriky je masové drancování nerostných surovin na kontinentu v dobách kolonialismu a později. Předání dalšího souboru zdrojů bez získání klíčových a trvalých výhod pro občany by bylo historickou chybou. Peníze mohou snadno zmizet prostřednictvím nelegálních finančních toků na zahraniční bankovní účty. Trvalá prosperita a rozvoj budou záviset na přístupu ke spolehlivé a čisté energii.
Foto zdroj: gettyimages, www.lboro.ac.uk
